Včera jsme po delší době vyrazili na večeři. Využili jsme doporučení od kamaráda, který byl v restauraci před pár týdny a byl naprosto uchvácen. O jakou restauraci jde? No přece Guest Restaurant Français. Vy jste o ní ještě neslyšeli? Měli byste.
Najdete ji u kostela v Ostravě Mariánských Horách (ulice Korunní). Malý útulný podnik, který vlastní mladý britský kuchař Simon Guest, který se specializuje na francouzskou kuchyni.
Nemám rád velké podniky, kde se člověk ztrácí, kde obsluha má na starosti velké množství lidí a někdy má problém stíhat. Toto je přesně ta velikost, která mi vyhovuje.
Hned po příchodu se nás ujala velice ochotná obsluha a usadila nás k prostřenému stolu. Do židlí jsme se jen zabořili – měkké, pohodlné.
Jídelní lístek není nijak tlustý, přesto jeho studium zabralo dost času, než jsme si vybrali – už jen čtení vyvolávalo chutě.
Začali jsme předkrmem. V nabídce je pár překrmů, hlavní chod je možné také pojmout jako předkrm (menší množstí). Volba padla na cibulačky – cremovou a francouzskou – a na křupavé pečivo s marinovanými olivami.
Ještě než byla polévka na stole, obsluha přinesla první drobnou pozornost podniku – karotkové pyré. Něco tak dobrého jsem v životě nejedl, to byl koncert na chuťové buňky. Lehoučké, jemné, s nádechem trochu pepře. Paráda.
Hned na to přišly na stůl polévky. Jedna byla lepší jak druhá. Perfektně okořeněné, lahodné chuti. Velmi pěkně ozdobené. Už ten vzhled si dál pohrával s našimi chuťovými buňkami. Když jsem u toho okořenění. Při každém jídle se přišla obsluha zeptat na chuť a při té příležitosti nabídla čertvě mletý pepř na dochucení. Ani u polévky, ani u ostatních pokrmů však nebylo nutné nic potřeba. Jediné, co mi u polévky kapku vadilo, byla velikost porce. Polévky bylo docela hodně a já měl strach, zda zvládnu ochutnat i ostatní věci. Ideální by bylo, kdyby byla nabízena ve dvou objemech. Pokud si chce člověk dát i hlavní jídlo, dezert, zvlášť navečer, pak menší množství by bylo více než vhodné.
Olivy byly podávány se třemi domácími dipy – rukolovým pestem, červeným paprikovým cullis a lilkovým kaviárem. Pečivo bylo zapečeno na rozmarýnu s olivovým olejem. Shodli jsme se všichni, že paprikový cullis byl nejlepší. Lilkový kaviár byl chuťově trošku nevýrazný. Ale protože nemáme s čím srovnat, nesoudíme.
Pro hlavní chod jsme vybrali hovězí líčka dušená na červeném víně, kuřecí supreme plněný mouse z doma sušených rajčátek a dvojporci plody země a moře. Ani nevím, která porce byla lepší. Zda moje kuře s křupavou kurčičkou, či Lídina líčka s perfektní omáčkou, nebo Honzovo-Lenčina kombinace ryb s několika druhy mas. Vše perfektně nazdobené, chutné. Balzám na naše chuťové buňky.
Na závěr jsme si nechali doporučit desert. Ten už jsme brali do dvojice, chuť byla, ale místo už ne 🙂 Volba padla na Panna Cottu a medovou plástev. Už když to obsluha přinesla, klesla mi čelist – nádherně nazdobené. Nevím, zda jsem to četl na jejich stránkách, nebo v komentářích na facebooku, ale kdosi řekl, že u nich zažívá orgasmus chutí. Dotyčný fakt nekecal. I když jsme byli sytí, dezerty v nás zahučely bleskovou rychlostí. Na závěr jsme dostali druhou pozornost podniku – domácí borůvkový sorbet podávaný na velké kulaté lžičce. Byla to taková krásná tečka, onen vrchol.
Co říct závěrem? Při psaní a vybavování chutí jsem dostal znova chuť na ty jejich dobroty. Do Guestu je potřeba zajít co nejdříve znova, příležitost se určitě najde. Obávám se totiž, že Simonu Guestovi bude za chvíli Ostrava malá a on půjde jinam.
až na to, že příjmení se nepíše ‚Quest‘ ale ‚Guest’… 😉
Díky za upozornění. Chybička se vloudila. Opraveno.