Skip to main content

Ajša

Pomalu se blíží rok, co je nás doma 5, tedy my čtyři a pes. 🙂 Jelikož již Ajša oslavila rok, nastal čas k troše bilancování.

Psa jsme vždy chtěli. Bylo jen otázkou času, kdy si nějakého pořídíme. Dříve to nešlo, barák byl neustále v rekonstrukci, pak přišly děti, a vzít si psa k čerstvě narozenému jsme nechtěli. V říjnu loňského roku jsem náhodou narazil na článek o plemenu bobtail. Přiznám se, že vzhled, ale i chování plemene mě uchvátilo. Do deseti minut o článku věděla i Lída a za dalších deset minut už jsem kontaktoval chovatele. Můžu říct, že tohle byla nejrychlejší shoda, jakou jsem s Lídou zažil. Většinou se nemůžeme shodnout, ale tady… neuvěřitelných deset minut.

Chovatel celkem rychle odpověděl: štěňata budou na jaře. Ok, budeme čekat. O pár dní později přišel o mail, že v Jesenících je paní, která bobtaily chová taky a že by štěňata mohly být kolem Vánoc. Hmm, to byla výzva. Lída docela brblala, já se však nedal zastavit – když psa, tak stylově na Vánoce. Hned jsem tedy paní psal – psa můžeme mít. Jeden je volný. O 14 dní později jsme se k ní jeli podívat.

IMGP7670Původně jsme chtěli psa. Po celou dobu, co jsme s paní Richterovou povídali, se nám vybraný pes – pracovně nazvaný Radomír – motal kolem noh. Ostatní byli v ohrádce. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme se bavili o tom, zda je lepší fena nebo pes, a o chvíli jsme jednu fenku měli v náruči. V tu chvíli jsme byli ztraceni. Zcela nádherná fenečka s modrýma očima. Ty její oči… Být to na mě, beru ji hned domů. Čekání na Vánoce bylo nekonečné. V dospělosti jsem se nikdy na Vánoce netěšil jako loni. V době čekání jsme stačili vybrat jméno – Ajša.

Den před Štědrým večerem jsme pro ni jeli. Nikdo, krom nás o tom nevěděl. Malý chlupatý dárek. Děti jsme dali k rodičům a jeli. Už dopředu jsme od paní Richterové věděli, že Ajša má pupeční kýlu. Když nám to volala, říkala, že buď si vezmem Ajšu, a ona nám dá slevu (na drobný operační zákrok), nebo si vybereme jinou. Brali jsme samozřejmě Ajšu. Ty její oči jí totiž jako jedinému štěněti z vrhu zůstaly. Ajša byla taková malá sametová kulička. Pokud nás sledujete i na facebooku, mohli jste ji vidět u stromečku, kdo neviděl, fotka je zde.

740556_490639257641821_804147483_oPrvní týdny (spíše měsíce) jsme ji měli doma. Z jejího dosahu zmizelo vše, co by mohla zničit. Namontovali jsme na schody vrátka (ty jsme měli, ale nikdy jsme je kvůli dětem nemontovali). Jednou nám totiž utekla nahoru, v dětském pokoji byla na zemi matrace, no a kam myslíte že udělala potřebu? 🙂 Proto měla dole v hale vyhrazený prostor. Jakmile to počasí dovolilo, zůstávala venku sama. Ani už nevím, kdy poprvé tam spala sama.

Ajška se od začátku jevila jako velmi přítulná, milá, hravá, žádná agresivita, jak bych tak řekl – dala by se na ní štípat polena. Přesně, jak toto plemeno popisují chovatelé. Za celou dobu, co ji máme, nikdy na nikoho nezaútočila (bacha cizího pozná a dá to najevo), je hodná na děti. Co víc si přát.

Jakmile to počasí dovolilo, začali jsme chodit na cvičák. Cvičák jsme vybrali ve Svinově, kousek od nádraží. Docela zajímavý zážitek. Nikdy jsem psa necvičil, takže mi to dalo nějaké základy, samozřejmě to dalo základy i Ajše. Bohužel jsem nebyl tak důsledný, jak bych si představoval a tak zůstalo jen u toho, že Ajša přijde na zavolání a umí si sednout.

Ajša je velmi ráda venku. I když do dneška, pokud má možnost, vleze dovnitř, aby rekognoskovala terén, očuchala vše uvnitř a pak jde zase ven. V článcích, které jsem o bobtailech četl, se psalo, že tihle psi jsou nejraději venku u dveří. Nejinak je tomu i u Ajši. Její nejmilejší místo je na schodech u vchodových dveřích, pokud jsme tedy doma. Pokud někdo chybí, sedí u branky a čeká až se dotyčný vrátí.

IMGP7313

O prázdninách jsem se pustil do boudy. Sice od začátku jsme si říkali, vzhledem k těm schodům, že je to práce na nic, nebude v ní spát,ale světe div se, na noc jde sama do boudy a spí v ní. Spala v ní už tu první noc. Stavbu boudy popíšu v jiném článku, snad někdo najde inspiraci, není to nic složitého.

Jelikož je Ajša fena, během prvního roku jsme zatím zažili pouze jedno hárání. Přišlo zhruba v 8 měsíci, kdy jsme si už říkali, zda není něco špatně. Hold to trvalo, ale přišlo. Ajša tou dobou byla hodně nervozní, všechno ji lekalo, neustále se držela při nás. Pokaždé, když se vylekala, stáhla ocas a pelášila k nám. Původně jsme si sice říkali, že ji necháme doma, kdyby náhodou nějaký ten vořech měl chutě, ale vše proběhlo bez problémů a žádný rozervaný plot se nekonal. Dokonce to vydržel i sousedův Dasty, který se jinak s plotem nepáře.
Bobtail není plemeno, které by se obešlo bez česání. Dá se sice ostříhat, ale to je pak naprosto jiný pes, snad něco jako ohař, či co. Proto jsme už od začátku věděli, že ji nechceme stříhat a budeme muset česat. Hřebeny se shánějí docela těžko, v každém zverimexu mají tak na malé gaučové psy. Za ten rok jsme jich už pár zrušili. Ze začátku se Ajša česala hodně nerada, ale zvykla si a pokud nemá kolem sebe nějaké vzruchy, vydrží. Snažíme se ji česat 1x za 14 dní. Někdy to však nevyjde. Doba česání – minimálně hodinu práce. Po delším časovém úseku je to samozřejmě delší 🙂

Co říct závěrem? I když Ajša někdy dělá neplechu (záhony nezáhony, kolem plotu je to nejlepší), je hodně přítulná, velice hodná, inteligentní a i kdyby nebyla, jakmile na vás koukne těmi svými modrými kukadly, jste ztraceni. Můžu říct, že loňský dárek se povedl. Příští rok, možná napřesrok bychom rádi zkusili štěňata. Uvidíme.


Radek

Bývalý učitel, toho času programátor web aplikací v zaměstnaneckém poměru, affilák, otec dvou malých rošťáků Tomáška a Vašíka.

Komentářů: 4

  1. Vždy jsem snil o tom, že budu mít vlastní dům s velkou zahradou, na ní rododendrony a bobtaila.
    Nic z toho se mi nesplnilo – možná v příštím životě :o)
    Ještě, že jste si všimli, jakou barvu očí měla jako štěně, teď už skoro nemáte šanci!Každopádně gratuluji k dalšímu členu rodiny, je krásná!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *