Skip to main content

Dovolená s dětmi v Tatrách

Při výběru letošní dovolené jsme váhali jen chvíli. K moři se nám nechtělo (nejsme opékací typy), nejkrásnější kouty naší republiky máme sjeté a tak padl nápad vrátit se po deseti letech do Vysokých Tater. Proč ne. Mělo to jeden háček, vrátit se, ale již s dvěmi dětmi – 4 roky a 16 měsíců.

Nejprve jsme řešili ubytování. V Tatrách je nesčetně možností pro ubytování. Neměli jsme nějaké přehnané nároky, jen nějaký pohodlný apartmán pro 2 dospělé a 2 děti mimo centrum. Letos jsme navíc díky zaměstnavateli nebyli ani limitováni cenou. Volba padla na vilu Grand – www.vilagrand.sk.

Prospekty slibovaly jedinečný pohled na Tatry, stylové ubytování, maximum služeb, no zkrátka samé superlativy. K prospektům jsem byl trošku skeptický, přece jen když jsme do Tater jeli před deseti roky, prospekty taky slibovaly nádherný výhled na Tatry, jenže už neřekly, že mezi horami a ubytováním je pár vyšších komínů, že si člověk hned připadal, že je zpět v Ostravě. Technologie však pokročily a tak jsem si vilu ošahal díky onklovi Google a zjistil, že prospekty nelžou. Nikde širokodaleko žádný komín, klidná zóna, ideál.

Zbývalo doladit přepravu dětí na tůrách. Pro toho nejmenšího jsme půjčili krosnu a ten starší už hold bude muset po svých nebo případně v kočárku. Krosnu jsme nakonec půjčili zde. Na výběr je z několika typů. Pokud plánujete dostatečně dopředu není problém si vybrat tu pravou. Půjčovné na 9 dní (pokud vyrážíte na týden a jedete o víkendu) je 360,- + vratná kauce 1500,- Kč.

Vyměnit peníze, zabalit a jede se.

Balení se tradičně ujala Lída, já se do toho raději nemotám, přece jen bych určitě na něco zapomněl. Proto jsem se soustředil pouze na ty techničtější věci – příprava auta, výměna financí, příprava foťáku, videokamery, navigace.

Auto je celkem zánovní, takže s ním problém nebyl. Taky foťák a videokamera nedaly moc práce – vyčistit karty a hotovo. Pro navigaci jsem použil tablet Nexus7 od Google v kombinaci s excelentním držákem Yarvik na sklo. Recenzi na něj jsem zahlédl tady. V Ostravě je trošku problém jej sehnat. Skladem je pouze v ATcomp (kde jsem ho nakonec koupil). Jinak v nějakém eshopu do druhého dne. Musím říct, že koupí Yarvika jsem neprohloupil. Na předním skle po celou cestu držel jako přibitý a nebyl s ním sebemenší problém. Ostatně recenzi si můžete přečíst sami.

Cesta do Tater v neděli ráno (vyjížděli jsme v 6 ráno) byla pohodová (o zpáteční cestě se to už říct nedalo). Z Markvartovic jsme vyrazili směr Bílá. Odtud pak dále směr Tatry. Pomalu už od hranic jsou vidět směrovky směr Poprad. Slováci jsou v zuřivém budování dálnice. Za posledních x let udělali obrovský pokrok, jejich dálnice jsou kvalitní, bezproblémové. Bohužel mezi Žilinou a Liptovskou Teplou stále kus chybí a nutno říct, že je to nejhorší úsek cesty. Pokud se dostanete do kolony, velmi těžko se předjíždí – není kde.

Při cestě je nutné počítat, že Slováci jsou daleko ukázněnější řidiči než my. Až na výjimky zuřivě dodržují předpisy. Pokud je například na krátkém přehledném úseku rychlost snížena z 90 na 40 (značky vypadají spíše, že je tam někdo zapomněl, než že by to mělo nějaký účel), počítejte s tím, že Slováci zuřivě brzdí a již od začátku platnosti 40, těch 40 opravdu jedou. Netuším, zda je to přísnou policií, za celý týden jsme je viděli zastavovat pouze jednou, nebo jsou Slováci opravdu tak uvědomnělý národ.

Po cestě si určitě udělejte přestavku ve Strečně. Zajděte se podívat na hrad. Docela pěkná procházka, odpočinete si. Děti sice neocení výšlap na hrad, protože musíte zastavit u paty kopce a vyjít to pěšky, ale ocení krásný výhled. Hrad jsme si pouze prošli po hradbách. Dovnitř se nám nechtělo, ale věřím, že je hezký. Zhora je krásně vidět do okolí, na řeku, na přívoz, železniční trať podél řeky – je na co koukat. Ještě se vrátím k tomu parkování. Máte na výběr dvě možnosti – buď placené parkoviště, nebo zdarma u bufetu. U bufetu se raději domluvte. Je tam sympatický člověk, který i poradí s cestou, navíc ceny nemá nijak vysoké, a pokud si dáte například kafe, auto vám tam povolí nechat. Placené parkoviště je předražené. K parkování na Slovensku se ještě vrátím v dalším textu.

Před vjezdem na slovenskou dálnici si nezapoměňte koupit dálniční známku. Stejně jako u nás, jsou jejich dálnice zpoplatněny. Na týden vám stačí desetidenní známka, kratší neexistuje. Za 10-denní zaplatíte 10 €, za měsíční 14 € a za roční 50 €. Slovenská dálniční síť je nová, počítejte proto s tím, že pokud včas nenatankujete, můžete mít problém. Na Slovensku jsou u dálnice dost často, u nás neviděná, dálniční odpočívadla. Naše odpočívadla jsou spojena s čerpačkami, u nich ne. Kvalitu jsme však nevyzkoušeli, nevím tedy, co je vše dostupné.

Vysoké Tatry

Dálnice vede mimo Poprad, cedule vás však navedou přímo na Vysoké Tatry. Nová Lesná je na úpatí Tater. Pokud byste se rozhodli pro ubytování ve vile Grand jako my, určitě neodbočujte na první křižovatce se směrovkou Nová Lesná. Jeďte dál, odbočte až na druhé (nebo spíše třetí, je to jedno, vždy vyjedete ve stejném místě) odbočce doprava, přejedete koleje, na kruhovém objezdu vyjeďte hned prvním výjezdem a první odbočka vpravo a jste u vily.

Vila je otevřena každý den od 8:00 do 22:00 s přestávkou mezi 12:00 až 14:00. Pokud přijedete stejně jako my, právě mezi dvanáctou a druhou odpolední, nezbývá než čekat. My měli hlad a byli natěšeni na hory, proto jsme vyrazili do Smokovce na obhlídku a oběd. Hned na první pokus jsme našli perfektní restauraci v Penzionu Koliba. Pokud se jdete jen najíst, řekněte to na parkovišti obsluze. Nebudete platit. Viz box Parkování v Tatrách. Objednali jsme si Kapustovou polévku s klobásou a vývar se zeleninou, na druhé si pak Lída objednala halušky s brynzou a já živáňskou pečeni. Jídlo bylo opravdu skvělé, obsluha milá a hlavně rychlá.

Po nastěhování a vybalení jsme vyrazili do Popradu, chtěli jsme se podívat na místo, kde jsme byli ubytování před deseti lety a zavzpomínat na pohled na Tatry skrz komíny. 🙂

Každý den ve vile začíná bohatou snídaní v 8 hodin. Snídaně je formou švédských stolů + přípravou vybraného jídla z jídleního lístku. Děti pravidelně vstávaly mezi šestou a půl sedmou. Tj. měli jsme dostatek času na přípravu dne. Hned první den jsme vyrazili do Smokovce na lanovku na Hrebienok. Ještě nepoučeni jsme vyrazili autem – poprvé a naposled. Zaparkovat se dá kousek od lanovky.

Cena lanovky nahoru pro dospělého je 6,50 €, cena dolů pak 5 €. Cena zpátečního lístku (tam i zpět) je pouze 7,50 €. Děti do 6 let věku neplatí. Kompeltní ceník naleznete zde. Z Hrebienku jsme vyrazili na Rainerovou chatu. Na výběr jsou dvě trasy – kolem vodopádů (pěknější) anebo pro vozíčkaře po vrstevnici. Zpevněná cesta na které se setkáte kupodivu i s auty. 🙁

My zvolili trasu pro vozíčkáře. Původně jsme chtěli jít jen na Rainerovou chatu a následně sejít dolů do Smokovce pěšky. Cestou jsme však viděli v dálce vodopády a tak jsme se u chaty rozhodli, že půjdeme k nim. Tomášek kupodivu neprotestoval, po cestě ochutnával vodu z potůčků a skákal bez problémů z kamene na kámen. Tahle cesta už samozřejmě není vhodná pro kočárky. U vodopádů nás, a hlavně Tomáška, to lákalo jít dál a tak jsme se dostali až na Zámkovského chatu. I když se stoupá poměrně vysoko (1475 m), cesta je příjemná. Na chatě se můžete osvěžit. Jelikož není chata přístupná jinak než pěšky, vše je nutno donést na zádech nosičů, počítejte s odpovídající cenou.

Zpět jsme se vydali stejnou cestou, jen u Rainerovy chaty jsme tentokrát zvolili druhou variantu. Cesta je nádherná, vede kolem několika krásných vodopádů. Na Hrebienok jsme však dorazili notně unaveni a vyčerpaní. V tamní jídelně jsme drobně poobědvali a šli na lanovku. Původně jsme sice chtěli jít pěšky, ale Tomášek co dva metry ryčel, že ho bolí nohy, tak jsme to neriskovali. Bohužel jsme zaplatili za cestu zpět 10 €, kdyby jsme s tím počítali od začátku, mohli jsme 8 € ušetřit. Co se dá dělat. Všeobecně platí, pokud jdete s malými dětmi, dobře uvažujte hodně dopředu.

Parkování

Parkování na Slovensku je nekřesťansky drahé. Ať již ve zmíněném Strečně nebo v samotných Tatrách. Kdekoli v Tatrách zaplatíte na den 5,60 €, což je cca 150 Kč. Před deseti lety byla cena mnohonásobně nižší a platilo, že částku stačilo zaplatit ten den jednou a pak kdekoli přejet a již neplatit. Dnes je cena vysoká a přejet můžete také, jenže to neplatí na Štrbském plese. Prý jiná organizace. Pokud jdete na celodenní tůru, budiž cena snad ok. Ale pokud jedete navštívit pouze jeskyni (např. Belianskou) je to nekřesťansky drahé. V Tatrách však můžete na parkování výrazně ušetřit. Buď znáte parkovací místa, kde se neplatí nebo využijete Tatra Card a jejich električku. Jedno parkovací místo v Novém Smokovci ukazuje mapka. Tatra Card je určena pro návštěvníky Tater a je platná po celou dobu pobytu, v našem případě týden. Na dospělou osobu stojí 4 €. Díky ní máte k dispozici množství slev, např. na lanovky. Podstatnou slevou je však neomezený lístek na električku. Vlak (tramvaj), který jezdí z Popradu až na Štrbské pleso, nebo do Tatranské Lomnice. Drobnou nevýhodou je rychlost. Z Nové Lesná trva cesta na Štrbské pleso cca hodinu. Ale koho by na dovolené zajímala rychlost, navíc si ve vlaku odpočinete.

Následně jsme se vydali autem na Štrbské pleso. Bylo hezky, bez mraků, proto jsme chtěli využít každý okamžik venku. Jak píšu v boxu, parkovné jsme sice měli zaplaceno na celý den, jenže na Štrbském plese neplatí. To jsme však nevěděli. Na parkovišti jsme však narazili na rozumného člověka. Bylo již pozdní odpoledne a tak nás díky již jednou zaplacenému parkovnému nechal auto zaparkovat zadarmo. Většina Slováků je velmi vstřícných, milých, ochotných. Až jsme se s Lídou divili. Kolem plesa jsme se jen courli a jeli zpět.

Spišský hrad a Levoča

Druhý den jsme zvolili odpočínkovější den a vyrazili autem na Spišský hrad s tím, že se na zpáteční cestě zastavíme v Levoči, která je na seznamu Unesco. Od Popradu je Spišský hrad cca 40km. Jedná se v podstatě o částečnou zříceninu. Řekl bych velmi rozsáhlou zříceninu. Vstupné je 5 € na osobu (parkovné je kupodivu zdarma). Vstup je buď s průvodcem nebo bez něj. K dispozici je přehrávač komentáře k jednotlivým místům na hradě.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Levoči, že si ji prohlídneme, když už je zařazena seznamu Unesco, a poobědváme. Parkovné v centru opětně drahé. Dá se však zaparkovat i na okraji a kousek dojít. Nevím, zda jsme tak zmlsani našimi památkami zařazenými na seznam Unesco, nebo něco jiného, ale Levoča nás velmi zklamala. Kostel, dominanta náměstí, byl dlouhodobě uzavřen, právě dělali novou střechu. Radnice sice opravena, ale nepřístupná. Jídlo? obešli jsme rozkopané náměstí a žádná putyka nás nezaujala. Byly asi 3. Jinak samé banky, spořitelny. Tj. z Levoči odjíždíme hladovi a zklamání.
[responsive]Spišský hrad Spišský hrad[/responsive]

Po návratu do vily, poobědvání a koupení Tatra card jsme se vydali na zastávku električky, chtěli jsme zjistit, kde zastávka je. Od vily cca 10 minut chůze. Tentokrát jsme se vydali s kočárky. Električka právě jela a tak proč to nevyužít, když už to máme koupené. Električka jezdí v pravidelných intervalech každou hodinu – stačí si pamatovat konkrétní minutu a celý den je to stejné. Bylo hezky a tak jsme se vydali do Tatranské Lomnice zjistit, jak je to s lanovkou na Lomnický štít. Električka nejede přímo, ve Smokovci je nutno přestoupit. Děcka si cestu vlakem užila. Během jízdy se otevírají velmi pěkné výhledy a tak bylo na co koukat.

Tatranská Lomnice je úplně jiná než před 10 lety. Hodně se změnila. Před deseti lety nám cesta na Lomnický štít nevyšla – bylo obsazeno na půl roku dopředu. Nyní by to snad šlo, proto jsme chtěli zjistit podmínky. Bohužel nestačili jsme se divit. Před deseti lety vedla lanovka z Tatranské Lomnice přímo na Lomnický štít. Cesta tam i zpět stála cca 700 Kč. Nyní cesta z Tatranské Lomnice neexistuje. Starou budovu zbořili, celé okolí přestavěli a lanovka vede pouze na Skalnaté Pleso. Teprve ze  Skalnatého Plesa vede lanovka na Lomnický štít. To by celkem nevadilo. Jenže co již vadí jsou ceny:

  • Tatranská Lomnice – Skalnaté Pleso – obousměrný lístek – 15 €
  • Skalnaté Pleso – Lomnický štít – obousměrný lístek – 24 €

Celkově na osobu 39 €, za děti do 6 let se neplatí. Pro mě a pro Lídu tedy nekřesťanských 78 €, tj. při současném kurzu 26,300 – 2051,4 Kč. Přes dva tisíce za nejistotu, zda něco uvidíme, případně přímo konkrétně za mlhu. Jedinou „výhodou“ je možnost objednávky maximálně 7 dní dopředu… :)) Peníze jsme tedy utratili jinde a na lanovku se vykašlali.

Belianská jeskyně

Následující den jsme vyrazili do jeskyně. Počasí ten den nebylo nic moc, neustále slibovali přeháňky. Však jsme si je taky užili. Tentokrát jsme museli použít auto, protože jeskyně z východní strany Tater. Autem jsem projížděli po okraji a viděli, jaké velké škody vichr napáchal. Sem tam vzrostlý strom, jinak malé nízské stromečky. Smutný pohled. U jeskyně opětně tradičně parkování… Parkoviště není přímo u jeskyně, ale je potřeba poměrně strmou cestou k ní dojít – na cca 1 km překonáte výškový rozdíl 122m. Cesta je sice zpevněná, ale kočárek bych díky sklonu nedoporučoval. Vzali jsme Vašíka do Krosny a Tomášek musel po svých. O to zas bylo křiku, co dva metry – mě bolí nohy… Nakonec jsme se přece jen vyškrábali.

Postavíme se do fronty na lístek (7 € na osobu), když už jsme byli takřka na řadě (2 lidi před námi), kasu zavřeli, prý plno. Následující prohlídka až za hodinu. V tu chvíli jsem byl pěkně vzteklý… ale co už, nebyl jsem sám. Chlap v pokladně si nás vychutnal, aby následně řekl, že další vstupenky bude prodávat cca za 10 minut a další prohlídka je za 20 minut, pak odešel na cigárko. Jeho pracovní dobu bych chtěl mít – odpracovat 20 minut a pak se rozvalit v kresílku na balkoně, zapálit si a sledovat šrumec naštvaných lidí.

Jeskyně je krásná, jen ta trasa je poměrně dlouhá. Trasa má délku 1370m a převýšení 125m. Údajně v nejvyšším bodě jeskyně zbývají pouze 2 m k vrcholu kopce. Převýšení pomáhá zdolat 860 schodů. Prohlídka trvá 70 minut, proto pokud jdete s dětmi, není od věci si zajít na wc. Jinak budete na tom stejně jako my, kdy jsme v první třetině trasy, díky Tomáškovi, museli hledat kde TO nechat.

Solisko

Před deseti lety jsme se s Lídou pro první tůru rozhodli pro Solisko. Dodnes nám visí v pracovně fotka. Proto jsme další den zamířili s dětmi tam. Tomáškovi jsme chtěli dopřát odpočinek a ten koneckonců i sobě, proto jsme vzali kočárky a krosnu nechali pro tento den doma. Električkou jsme vyjeli na Štrbské pleso. Odtud jsme nejprve zamířili k Jezírkům lásky, které jsou kousek od plesa a následně se pomalu vydali k lanovce. Cena lanovky je 11 € na osobu (cena za zpáteční lístek). Díky Tatra card jsme lístek měli o 2 € levnější, tj. zaplatili jsme 18 €. Lanovka je komplet nová. Pamatuji si, že tenkrát byla pro dvě osoby, nyní je až pro 4, tj. mohli jsme jet pohodlně všichni najednou. Kočárky je možné nechat přímo u lanovky, obsluha je bez problémů pohlídá. Se svou fóbií z výšek jsme se tedy vydali směr Solisko – Lída si zase po cestě užila své 🙂 Ze Soliska (a koneckonců i při cestě lanovkou) je nádherný rozhled (to jsou ty panorámata). Pro tentokrát jsme úplně na vršek Soliska díky absenci krosny nešli. Dali jsme si tedy v chatě Pod Soliskem kafe, udělali několik snímků a vydali se na zpáteční cestu. Pokud plánujete na Solisku (nebo kdekoli jinde) fotky celé rodinky, svěřte foťák někomu, kdo alespoň trochu vypadá, že by tomu mohl hovět. Já svůj Pentax svěřil prvnímu náhodnému, po dlouhém ostření nakonec vznikly sice dvě fotky, ale až doma jsem zjistil, že z Tomáška je vidět pouze vršek kšiltovky.

Při zpátěční cestě lanovkou u samého jejího konce je cedule Usmívejte se. Usmívejte se, jste právě foceni a fotku si za 3 € můžete hned odnést. Již je v rámečku v obýváku.

[responsive]"Povedená" fotka „Povedená“ fotka[/responsive]

Tentokrát jsme si Štrbské pleso za pěkného počasí obešli. Nejprve jsme se ovšem docela dobře najedli v kolibě Patria u plesa. Stylově zařízená s troškou mdlým (až řekl bych unaveným) personálem, ale zase s dobrou až výtečnou kuchyní. Opětně jsme vyzkoušeli slovenské speciality, a byli nadmíru spokojeni.

Jelikož bylo ještě brzké odpoledne a Tatra card platila i na zubačku, neodolali jsme a jeli se jen tak projet. Zubačka jezdí ze Štrbského plesa do Štrby. Ve Štrbě je snad jen to nádraží, které je vyzdobeno starými plakáty, úspěchy železnice, atd. I tak ale ta projížďka stojí za to – krásné výhledy, stará původní souprava. Krása.

Po dojezdu na ubytování jsme zjistili, že v celých Tatrách celý den pršelo, jen na Štrbském plese bylo hezky. Zkrátka měli jsme štěstí.

Popradské pleso

Předposlední den jsme se vydali na Popradské pleso. Električkou jsme se vyjeli opětně na Štrbské a odtut pak po značkách na Popradské. Kočárky jsme nechali doma a šli po svých. Na Popradské pleso se sice dostanete i s kočárky, přece jen vede k němu asfaltka, ale to není ten pravý zážitek, navíc tlačit ten kočárek do konce není zrovna růžové. Pokud byste se přece jen na pleso s ním vydali, vystupte na zastávce električky Popradské pleso.

Z počátku jde cesta (zvlášť pro děti) docela strmě nahoru, ale zase máte k dispozici výhledy a tak to není takový problé děti namotivovat. Po prvním kopci pak už jdete více či méně po vrstevnici. Cesta vede příjemně lesem, dost často se dá zastavit a odpočinout, případně seběhnout k vodopádům.

Zhruba v polovině jsme se dostali k rozcestníku, kde byla na výběr další trasa se stejným cílem. Od staršího pána jsme dostali radu, že cesta vlevo je letní, a vpravo celoroční. Letní trasa je cca o 10 minut kratší. Když viděl Toma, poradil nám tu celoroční. Cestou jsme se dosytosti vyblbli s foťákem i kamerou. Až když jsme došli k plesu, jsme zjistili, že tou druhou trasou jsme šli před deseti lety. Proto můžeme říct, že letošní varianta je daleko pěknější a v parnu určitě i vhodnější. U druhé varianty jdete totiž dost často po kamení, není nouze o stoupání, ale i o ty panoramata.

Pleso je opravdu nádherné. Řekl bych, že není tak komercionalizované jako to Štrbské. K dispozici jsou dvě ubytovny a jeden stánek se suvenýry. Děti maji k dispozici průlezku. V ubytovnách se dá docela slušně pojíst. Cena za polévku se zdá poněkud vyšší, ale zase dostanete ohromnou porci. Já si dal guláš, lída zelnačku a najedli jsme se z toho všichni.

[responsive]

Popradské pleso
Popradské pleso

[/responsive]

Pro zpáteční cestu máte na výběr tři možnosti – jednu ze dvou cest, kterou jste přišli, nebo tak jako my se vydat po asfaltce dolů na zastávku Popradské pleso. Cestou jsme se ještě zastavili na symbolickém cintoríně (hřbitově). Symbolicky jsou zde pochováni všichni turisté a horolezci, kteří zahynuli v Tatrách. Pěkné, leč smutné.

Biofarma

Když nepočítám jeden 100% odpočínkový den, kdy jsme se jen tak courali, na chatě využili hydromasážní vanu a saunu, pak jsme dovolenou prožili naplno. Na poslední den – den odjezdu – jsme si nechali nákup suvenýrů, dárků pro naše blízské a návštěvu Dobšinské ledové jeskyně.

Jeskyně je to velmi krásná, ale zase je nutno vystoupat dost příkrým kopcem nahoru. Vstupné je stejné jako v Belianské, tj. 7 €. Auto se dá zaparkovat za 3,60 € (cca hodinu stání 🙁 ) na parkovišti v Osadě Dobšinská ledové jeskyně a po zpevněné cestě dost prudkým kopcem vystoupáte nahoru. Převýšení 130 m. S kočárkem to nepůjde. Prohlídka oproti předchozí jeskyni trva neskutečně krátce. Délka trasy je pouhých 515m. Před vstupem se přioblečte, je tam fakt zima. Při naši poslední návštěvě jsme do jeskyně šli v neskutečném parnu a když jsme vylezli, byl to takový šok, jako by vás někdo v tu chvíli polil vařící vodou. Tentokrát ten rozdíl nebyl tak markantní.

Jednu věc jsem však zapomněl zmínit i u předešlé jeskyně. Po jeskyních se velmi špatně jde s krosnou. Dost často se mi stávalo, že mi vrch krosny líznul strop. Proto je dobré, když dítě raději nesete na rukou.

Celý pobyt jsme přemýšleli, co dovést z dovolené. Nějaké věci připomínající Tatry se nám moc vozit nechtělo, stejně by se na to jen prášilo. Nakonec jsem v Průvodci Tatrami našel zmínku o biofarmě a bylo rozhodnuto – ovčí sýry, žinčica, korbačiky, atd… Farma leží kousek dál, řekl bych v místech, kde lišky dávají dobrou noc, ale zase se vyplatí tam dojet. Otevřeno mají celý týden, jen o víkendu mají cca do 13:00 hod. Najdete ji v Liptovské Tepličce. Pokud jste od nás zvyklí na spojení BIO = drahé, tak tam můžete zapomenout. BIO kvalita, chutné a levné. Odjížděli jsme odtud nabaleni sýry a žinčicou. Ještě, že jsme měli sebou thermotašku.

Závěr

Nutno přiznat, že Tatry nejsou už co bývaly. Jednak je před 10 roky (nevím to přesně, nekamenujte) lesy spláchl pořádný vítr. Je to tam dodnes znát a ještě dlouho bohužel bude. V širokém pásu jsou pouze nízké stromky a sem tam nějaký vzrostlejší. A jednak v Tatrách řádí člověk. Místo aby opravil staré hezké budovy, staví nové a nové, staré nechá chátrat. Mnozí si z Tater udělali velmi výnosný byznys a stále chtěji víc a víc. Ceny tomu odpovídají, služby už nikoli. Z mnoha úst jsem slyšel, že Tatry jsou cenami alpské, ale službami nikoli. A je to pravda.

Celá fotogalerie najednou


Radek

Bývalý učitel, toho času programátor web aplikací v zaměstnaneckém poměru, affilák, otec dvou malých rošťáků Tomáška a Vašíka.

Komentářů: 6

  1. Radku takový krásný článek o Tatrách jsem četla poprvé. Máš to psané čtivou formou, velmi přehledně a vystihl jsi vše podstatné. Moc děkuji za tipy a rady určitě se nám to bude hodit za týden vyrážíme.

  2. Úžasný článek, máme stejně staré holky, a chystáme se letos do Tater, tak jsem zvědavá jak to s nimi zvládneme.

  3. Také bych chtěla poděkovat za velmi krásný článek. letos se chystám do Tater se 4 letým synem a tento článek mi velice pomohl v rozhodování kam si zajet a kam nikoliv.

  4. Díky za článek, oblast od Tatranské Lomnice až po Štrbské pleso máme i přes tatranské doliny několikrát prošlé a máme pořád na co vzpomínat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *